WINX CLUB - FRIENDS FOREVER

Z pohledu Steva:

Došli jsme až k mohutným železným vratům, u kterých jsme odhadovali, že by mohla vést ven. Zapřel jsem se plnou silou do dveří, jenže se nic nestalo. Podivil jsem se a zatlačil jsem na dveře znovu, tentokrát s Tonyho pomocí. Ale stále nic. Vrata byla zamčená.
"Tak jsme došli!" Povzdechl jsem si.
A vtom jsem zaslechl ve sluchátku něčí hlas, plný bolesti a strachu:
"Pomoc, pomoc!" Volal hlas.
"Kde jsi?! Kdo jsi?! " Zeptal jsem se.
"Nekolik set *chrrr* metrů *chrrr* od cely!" Odpověděl hlas a potom se spojení přerušilo.

Kývl jsem na Starka a společně jsme se rozběhli chodbou.

Z pohledu Friday:

Ostražitě jsem se vyplížila z cely a procházela spletitými chodbami. Bylo to tady asi stokrát vetší, než v S.H.I.E.L.D.u.
Šla jsem a šla, když vtom jsem zaslechla za sebou výstřel a ramenem mi projela nesnesitelná bokest. Vykřikla jsem a otočila se.
Myslela jsem si, že tam bude další z těch vlezlých šéfových poskoků, ale.... ne.
Byl to muž vysoké postavy. Na hlavě neměl černou masku, jako ostatní muži, která by mu zakrývala hlavu s havraními vlasy.
Ostatní muži byli oblečeni většinou v khaki kalhotech a stejnobarevné vestě. Ne však tento. Tento měl na sobě černou koženou bundu a černé kalhoty.

"Kdo sakra jste?!" Zeptala jsem se vystrašeně.
"Tak Kapitán Amerika ti o mě neřekl?" Odpověděl muž na otázku otázkou.
Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu. "Nikdo mi o vás neřekl ani slovo."
Co sakra provedl se Stevem?! Zděsila jsem se v duchu. Ani jsem se nesnažila můj strach nějak skrývat.

Z myšlenek mě vytrhl znovu hlas toho muže: "Tak tedy.... Já jsem Black Code. Nejhorší padouch, kterého kdy svět spatřil!" Zasmál se.
To mi stačilo. Natáhla jsem ruce před sebe a Black Code se za chvíli vznášel metr nad zemí. "Co jsi udělal s Kapitánem a Iron manem?!" Vykřikla jsem. "O Iron manovi nepadla ani zmínka!" Bránil se Black Code.
Chystala jsem se s ním hodit o nejbližší zeď, ale ruka s postřeleným ramenem mi selhala a bezvládně mi spadla podél těla.
Muž spadl na zem. Hned však zase vstal a než jsem se stačila vzpamatovat, ozval se další výstřel. Tentokrát mě kulka zasáhla do stehna. Na černých teplácích se v tu chvíli objevila vínově zbarvená skvrna.
Vykřikla jsem.

"Pořád se mnou chceš bojovat?!" Zeptal se posměšně Black Code.

A v tu ránu mě napadl spásný nápad.
Pořád mám přece svoje sluchátko! Spojím se se Stevem!

Za nějakou chvíli se ozval Stevův hlas.
"Kde jsi?! Kdo jsi?!" Ptal se.
"Jsem nekolik set metrů od cely!" Řekla jsem z posledních sil a potom jsem spadla v bezvědomí na zem.

Z pohledu Friday:

"Tak už běž!" Zašeptala jsem na Steva. Ten se otočil a se vší opatrností odkráčel pryč.

Osaměla jsem. Najednou jsem si připadala opuštěná a smutná. Nechápala jsem to. Celý život jsem žila sama, ale teď, když jsem si zvykla na společnost ostatních...
Třeba už je nikdy neuvidím!
Pomyslela jsem si zkroušeně.

Určitě mě přijdou zachránit!
Říkal povzbudivě druhý hlas v mojí hlavě.

"Ne!" Vykřikla jsem nahlas. "Musím se s tím vypořádat sama!"

Stačí jen vymyslet plán. Plán útěku!

A vtom mě něco napadlo.
"Haló!" Zavolala jsem přes mříže do prázdné chodby.
"Je tady někdo?!"
Zanedlouho jsem zaslechla vzdálené kroky, blížící se k mé cele. Chvilku na to jsem spatřila dalšího z těch chlapů.

"Co tady hulákáš?!" Utrhl se na mě.
"To tady není nikdo, kdo by obsloužil bezmocného vězně?!" Zeptala jsem se uraženě. Chalp se na okamžik zatvářil poněkud rozpačitě a zaraženě. Hned však nahodil zpátky kamenný výraz.

"A co vlastně chceš?!" Zeptal se nakonec.
"Nemohl bys čistě náhodou odnést tu s*ačku, kterou mi sem přinesl jeden z těch divnejch chlapů od toho vašeho rádoby šéfa?!" Odvětila jsem, ukazujíc na to "jídlo".
Muž se na chvíli zamyslel. Nakonec však přece jen vzal svazek klíčů, který mu visel u pasu a odemkl s ním celu.
"A ne abys zdrhla!" Upozornil mě.

Ty jsi tak naivní! Pomyslela jsem si spokojeně.

Když se chlap shýbnul pro tác s tím "jídlem", připlížila jsem se k němu a rychlým pohybem ho praštila do hlavy. Muž spadl z hekáním na zem. Cestu jsem teď měla téměř volnou.
Vyběhla jsem z cely a zamčela za sebou. Muž teď byl uvězněn v cele. Svazek klíčů jsem vzala a utíkala pryč.

Teď jsem věděl vše, co jsem potřeboval. Ještě se odtud dostat!
Rychlým neočekávaným trhnutím jsem se vyprostil ze sevření dvou mužů, kteří mě hlídali. Kopl jsem je volnýma nohama do břicha a oni se svalili na zem.
Potom jsem se rozběhl k Black Codovu stolu, o jehož nohu byl opřený můj štít. O jeho ostrou hranu jsem si rozřízl pouta a chytil jsem jej do ruky. Hned jak jsem jej držel, udělal jsem přemet vzad a přistál zpět u omráčených mužů. Jednomu z nich jsem vzal pistoli a zamířil s ní na hlavu Black Coda, který celou moji akci zamyšleně pozoroval.

"Bravo, Kapitáne. V S.H.I.E.L.D.u vás pan Fury hodně naučil, že?" Řekl Bkack Code.
"Dej ruce nad hlavu, nebo ti prostřelím mozek, padouchu!" Zařval jsem na něj.
"Nrozčilujte se hned, kapitáne Rogersi, můžeme se přece dohodnout, ne?!" Zeptal se.
"Na čem?!" Optal jsem se podezíravě.
"Vy mi pomůžete v mém plánu a já na oplátku nezničím vaše přátele a tisíce nebohých lidí." Pronesl Black Code.
"Tak na to rychle zapomeň!" Vykřikl jsem a vystřelil. On sice uhnul, ale já měl alespoň čas na útěk. Rychle jsem rozrazil dveře a utekl.
Ale kde máme Iron mana?!

Starka jsem našel stále na stejném místě.
Sehnul jsem se k němu, abych si jej zase položil na rameno, když vtom otevřel oči.
"K-kde t-to j-jsem?" Zeptal se slabým hlasem. "Dlouhá historie, teď se musíme odtud dostat!" Zašeptal jsem. "Můžeš chodit?" Neurčitě pokýval hlavou a nejistě se zvedl.
"Zvládnu to." Řekl nakonec a vydali jsme se bludištěm chodeb. Ale do myšlenek se mi znovu vkradla Grace.
Co s ní asi je?!

Z pohledu Steva:

Proklouzl jsem téměř neslyšně pod kovovými mřížemi. Nerad jsem tam nechával Grace osudu, ale co si budu namlouvat, má pravdu. Teď musím dát Starka dohromady a zjistit, co se tady děje. Třeba se ještě nějak zachrání...

Uslyšel jsem potiché klapnutí, jak mříže zapadly na svoje místo. S povzechem jsem se otočil a hodil po Grace smutný pohled. Ta mi jej oplatila.
"Tak už běž!" Zašeptala a já se obrátil k cele zády.

Opatrně jsem našlapoval a ostražitě nahlížel za každý roh. Když vtom se za mnou ozvalo: "Hledáte někoho, Kapitáne?!" Zprudka jsem se otočil. Stál tam ten muž, s nímž jsme před nedávnem mluvili s Grace. Opatrně jsem položil Starka na zem a odvětil: "Ne, nikoho nehledám, rozhodně ne vás!" A plnou silou jsem ho udeřil. On se skácel k zemi. Potom se ale přihnalo dalších pět a začali po mě střílet. Chtěl jsem rychle sáhnout po svém štítu, ale nebyl tam.
Samozřejmě, sebrali mi ho!

Rychle jsem se schoval za jeden ze sloupů, ale tam bohužel číhaly další ozbrojené síly a namířily na mě pistolemi. Neochotně jsem zvedl ruce nad hlavu.
Grace do mě vložila všechnu naději. Nemůžu se nechat jen tak zastřelit!
Muži mi svázali ruce za zády a někam se mnou šli. Myslel jsem, že mě dovedou zpátky do cely, ale... ne. Dovedli mě k jakýmsi dveřím, do kterých následně vstoupili.
Vevnitř seděl na židli za stolem další jakýsi muž a právě si zaujatě prohlížel můj štít.

"Koho to tady máme?!" Zeptal se medovým hlasem a zvedl se ze židle. "Á, Kapitán Amerika, spravedlnost sama!"
Zamračil jsem se. "A kdo jste vy?!" Řekl jsem nevlídným tónem.
"Ale, tak my se ještě neznáme?!" Zeptal se muž udiveně.
"Já jsem Black Code, největší padouch, jakého kdy dnešní zkažený svět spatřil." Představil se po krátké odmlce. "A co přesně zamýšlíte, smím-li se zeptat?" Pronesl jsem už vcelku klidně. "No, nic moc. Jenom jsem vynalezl geniální přístroj, kterým zprovodím východní pobřeží Ameriky, z povrchu zemského." Ušklíbl se Black Code. V duchu jsem se zhrozil, ale navenek jsem nechával kamennou tvář.

"A k čemu vám to bude?!" Optal jsem se.
"Ti američtí neřádi mi totiž překazili moje plány! A teď se jim za to krutě pomstím!" Zasmál se škodolibě Black Code.

"Jací neřádi?!" Já na to. "Ty jseš úplně vypatlanej, nebo co?!" Rozkřičel se na mě najednou Black Code. "Ti vlezlí rádoby superhrdinové, ke kterým taky patříš, jestli se nemejlím!"

V tu ránu mi zapadly dvě a dvě dohromady. Ale ještě mi na srdci ležela jedna otázka:
"Jaké plány?"
"Plány na ovládnuto Země. Víš, Red Scull, Loki, Ultron... Ti všichni byli moje výtvory, které plnily mou vůli. A pak přišli Avengers a všechno mi zničili!" Řekl Black Code.

Z pohledu Friday:

Probudila jsem se s obrovskou bolestí hlavy. Nejspíš mi do ni někdo silně udeřil, ale nepamatuji si to. Vlastně si nepamatuji skoro nic.
Jenom ty surové chlapy, ruce svázané za zády, auto... cestu autem a potom už nic.

Lehce jsem se nadzvedla na loktech a otevřela oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe. První co jsem zahlédla byly tlusté kovové mříže. Zhrozila jsem se. Podívala jsen se za sebe a uviděla na zemi ležet další dvě postavy.

S obrovskou námahou jsem se postavila na nohy a dobelhala se k jedné z nich.
Už zdálky jsem viděla část zničeného Iron manova brnění. Polekala jsem se ještě víc, než jsem doteď byla.
Tvář Tonyho Starka byla posetá modřinami a celá od krve. Oči měl zavřené.
Zatřásla jsem s ním. "Starku!" Zašeptala jsem so ticha. "Starku, vzbuďte se!"
Nic se však nestalo. Žil, to jsem věděla, ale nechala jsem ho odpočívat. Asi se tam včera stalo něco hrozného.

Sebrala jsem se a došla ke druhé postavě. Byl to Steve. Oči měl taktéž zavřené a ze spánku mu tekl pramínek krve. Ztěžka dýchal.
"Steve!" Vykřikla jsem tlumeně. A k mojí obrovské radosti otevřel oči. "Kde to jsem?!" Zeptal se a zprudka se posadil. Pokrčila jsem rameny.
"Jsi v pořádku?" Optal se. "To je jedno. Tony v pořádku není a musíme vymyslet, jak se odtud dostat!"
"Tony je tady taky?!" Vypadalo to, že Steve už nemůže být víc překvapený. Přikývla jsem.

Když vtom jsme zaslechli kroky, které mířily k naší cele.
Zanedlouho k nám přišel nějaký z těch chlapů ze včerejška.
"Co po nás chcete?!" Vyjela jsem na něj.
Muž však klidně, jako by můj tón přeslechl, odpověděl: "Nic. Jen nechci, abyste nám stáli v cestě. Zbytek té vaší povedené sebranky už totiž můj šéf zvládne!"
"Kdo je tvůj šéf?!" Zeptal se Steve na otázku, která mi právě ležela na jazyku.
"To vás nemusí zajímat, Kapitáne." Zasmál se muž a dal nám do cely tác s něčím, co mělo nějakým způsobem připomínat jídlo.
Znechuceně jsem na to pohlédla. Měla jsem sto chutí hodit to tomu chlapovi na hlavu, ale udržela jsem nervy na uzdě.

"Musíme se odsud dostat!" Rozhodla jsem. "Ale jak?!" Optal se nechápavě Steve. "Dokážu nadzvednout ty mříže, stejně jako jsem nadzvedla toho chlapa a jako jsem dokázala udržet tu Furyho kulku." Já na to. "To nejde!" Protestoval Steve. "Jak to?!" Ptám se.
"Uteču já, snad i s Tonym, ale ty to už nemůžeš stihnout!" Objasnil mi Steve situaci.
"To je fuk, já to zvládnu. Hlavně odsud musíme dostat Tonyho. Alespoň někdo se možná zachrání." Řekla jsem a prosebně na Steva pohlédla.
"Prosím, udělej to pro tým a pro svět. Vsadím se, že jedna mrtvá retardovaná holka nevynahradí tisíce mrtvých lidí, které je ten rádoby šéf, schopen zničit!"

"Na tohle nemůžu přistoupit." Zavrtěl Steve rázně hlavou na znamení nesouhlasu.
A vtom se ozvala rána. "Vše je připraveno!" Ozval se jakýsi hlas.
"Udělej, co říkám!" Zakřičela jsem na Steva znenadání.
"Tohle je největší oběť, kterou jsem kdy udělal." Řekl Steve.
Natáhla jsem tedy ruce a pomalu nadzvedávala ocelové mříže naší cely.

Když byly mříže dostatečně vysoko, aby se pod nimi Kapitán se Starkem přehozeným přes rameno, protáhl, spustila se mise "útěk".

Za nějakou chvíli jsme doběhli do jakési chodby, kde už- k našemu obrovskému údivu- stáli všichni ostatní Avengers, přichystáni k boji.
Tony Stark ve svém obleku Iron mana, Clint Barton s lukem a šípy, Natasha Romanovová s pistolí v ruce, doktor Bruce Banner, Thor s kladivem a... Wanda.

"Běžte se připravit, Kapitáne! Venku máme práci!" Houkla na Steva Natasha, jen co nás spatřila.
"A kdo je sakra tohle, tvoje sekretářka?!" Zeptal se ironicky Tony, když uviděl mě, jak dobíhám za Stevem. "Ha ha ha, fakt mooc vtipný!" Obrátila jsem oči vsloup.
Ale to už se do toho vložil Steve. "To je Friday Grace Abbottová. Vysvětlí vám, proč je tady! Já se jdu připravit!" Řekl a doběhl chodbou pryč.

Mezitím se na mě nalepili všichni Avengers, jako mouchy na mucholapku a já jim byla nucena odvyprávět celý svůj příběh.
Když jsem se zmínila o Wandě, zbystřili a Wanda se na mě podivně zadívala, jako by si musela rozvzpomenout.
"Friday?" Zašeptala potichu, spíš sama k sobě. "Friday!"
Potom ke mě popošla blíž a ve chvíli, kdy jsem to vážně nečekala, mě objala. "Friday, sestřičko! Jsem ráda, že tě vidím živou!" Vykřikla. Jenom jsem rozpačitě přikývla a snažila se vymanit z jejího objetí. Nevěděla jsem co na to říct. Byla jsem v šoku z toho, že mám v nějakém palarelním vesmíru (nebo jak že se to jmenuje) opravdu sestru.

Nakonec mě ale zachránil Steve, který přiběhl ve svém obleku Kapitána Ameriky a štítem na zádech.
"Jdeme!" Zavelel a všichni jsme se rozběhli za ním.

Venku bylo boží dopouštění. Všude oheň a výbuchy.
"To je ale katastrofa!" Zakřičela jsem, avy mě vůbec někdo slyšel. "Zažil jsem horší!" Odfrkl si Tony a vyletěl vysoko do vzduchu. "Já ty letouny srovnám!"
"Počkej, Tony, potřebujeme strategii útoku!" Křičel za ním Steve, ale marně.

Zanedlouho na to se ozval hluk motoru stíhačky ve vzduchu nad námi a přímo mezi nás spadla bomba. Všichni se rychle kryli, ale já na ni jen tupě zírala.

3... 2... 1... BUM!

A právě v okamžiku výbuchu mě někdo strhl k zemi.
Vystrašeně jsem vzhlédla a koho nevidím...
Ne, nebyl to nikdo z Avengers. Byl to jakýsi chlap v černém oděvu a masce, která mu zakrýval celý obličej, kromě očí.
"Teď půjdeš se mnou!" Řekl mi stroze.
"To si myslíš ty, fešáku!" Vykřikla jsem a natáhla ruce před sebe, jako při Furyho zkoušce. Celou svou mysl jsem soustředila na svoje schopnosti.
Chlap se zanedlouho vznášel metr nad zemí, obklopený modrou září.
A to už ke mě přiběhli ostatní. K mému neštěstí však přiběhlo, kromě Avengerů, snad 50 dalších chlapů. Někteří z nich mi dali ruce za záda a kamsi mě vlekli.
"Grace, ne!" Vykřikl Steve, který právě bojoval s ostatními proti zbylým chlapům.
Pohotově hodil štít na moje protivníky, ale už jsme byli daleko...

Z pohledu Steva:

Hodil jsem štítem po těch neurvalcích, kteří někam táhli Grace. Ale už byli moc daleko a mezi námi a jí bylo ještě přes 30 dalších protivníků.
"Starku, slyšíš mě?" Zavolal jsem do miniaturního sluchátka, kterým jsme byli všichni propojeni.

Z druhé strany se ozvalo zapraskání a hned na to Tonyho hlas: "Slyším, co potřebuješ, Steve?" Ptal se.
"Zajali Grace! Potřebuju, aby ses po ní poohlédl." Odpověděl jsem ve stručnosti.
Zanedlouho jsem ve sluchátku opět uslyšel hlas Iron mana: "Nikde nikdo. Abbottová zmizela beze stopy!"
To snad ne!!!!!

A vtom jsem za sebou uslyšel něčí strohý hlas: "Tady Kapitáne!"
Rychle jsem se otočil a potom.... Tma!

Ráno jsem se probudila. Zprvu jsem nevěděla, kde jsem, ale zanedlouho jsem si vzpomněla. Líně jsem se protáhla a vylezla z postele.
Lidi ze S.H.I.E.L.D.u naštěstí nezapomněli na můj kufr s oblečením a tak jsem si na sebe oblékla svoje oblíbené černé legíny s nápisem girl #1 a další z mých oblíbených triček. Tohle bylo upnuté s krátkým rukávem a byla na něm americká vlajka.

Jen tak tak jsem si stihla vyčistit zuby a učesat, když vtom někdo zaklepal na moje dveře. Ani jsem nestačila odpovědět a návštěvník vstoupil.
Nebyl to nikdo jiný než Steve. "Ahoj, Grace." Řekl. "Čau, Steve." Odpověděla jsem. "Co tady děláš?"
"Mám tě prý doprovodit do tréninkové haly." Řekl Steve s úsměvem. "Dobře, já si jenom nazuju tenisky a jdem." Já na to a nasoukala jsem se do svých bílých nike tenisek.

Vyšli jsme na chodbu. Zamčela jsem za sebou dveře a mohli jsme vyrazit.

Zanedlouho jsme dorazili do tréninkové haly. Otevřela jsem pusu dokořán a zakryla si ji rukou. Byla to OBROVSKÁ hala nejméně 30X30 metrů.

Uprostřed tělocvičny stál Fury. Když nás spatřil, kývl na nás, ať jdeme dál. My tak učinili.
"Dali jste si na čas." Přivítal nás mile.
"Taky vás ráda vidím." Odpověděla jsem bez okolků. Fury obrátil oko vsloup- další z jeho oblíbených gest- a pronesl: "Raději rovnou začneme."

"A co přesně se mnou chcete dělat?!" Zeptala jsem se podezíravě. Ať to bude cokoliv, nebude to rozhodně příjemné.
"Jistými pokusy zjistíme, jaké máte schopnosti, tedy.... jestli nějaké vůbec máte." Prohodil Fury.
"Jaké pokusy?!" Vykřikla jsem vyděšeně. Ale to už ředitel organizace mávl na Steva, aby opustil místnost a zamířil na mě jakousi pistolí.
Zděsila jsem se. On na mě chce fakt vystřelit z... tohohle?!

Vystrašeně jsem pohlédla na Steva za prosklenými dveřmi tělocvičny. Ten mi vyděšený pohled oplatil, což mě rozhodně nijak nepodpořilo. Vidět Kapitána Ameriku s vyděšeným výrazem by nepodpořilo snad nikoho.... Snad kromě nějakého zloducha.

"Začínáme, slečno." Řekl Fury a vzápětí vystřelil. Instinktivně jsem před sebe natáhla obě ruce a skrčila se na zemi.
"Výborně, Abbottová." Uslyšela jsem najednou Furyho hlas. Roztřeseně jsem vzhlédla a uviděla malou kulku visící ve vzduchu, obklopena světle modrou září.
Vykulila jsem oči a těkala pohledem mezi kulkou a Furym.

"Co to mělo sakra znamenat?!" Vykřikla jsem nakonec. "To jsou vaše schopnosti, Abbottová." Odpověděl Fury.
"A-a-a co kdybych je neměla? Ta kulka by mě zabila!" Otázala jsem se. "Tahle kulka byla jen tréninková. Ta by vám neudělala ani modřinu." Odpověděl ředitel S.H.I.E.L.D.u.
V tu chvíli jsem měla pocit, že ho za všechen stres zabiju. Nejraději bych mu jednu vrazila, ale ovládla jsem se.

A tu se místnost zaplnila červeným světlem a ozval se jakýsi hlas: "Nekolik stíhaček napadlo stanici! Opakuji: byli jsme napadeni!"

Já i Fury jsme vyběhli z místnosti. Ředitel S.H.I.E.L.D.u kývl na Steva. "Svolej zbytek týmu a přípravte se k boji!" Nakázal mu. "Abbottová půjde s váma!"

A tak jsem se společně se Stevem rozběhla chodbou.
Dneska spatřím poprvé Avengers naživo!

Vděčně jsem ji přijala a když jsem konečně stála na nohách, pronesla jsem: "Promiňte, já... nedívala jsem se na cestu a... " Nedokončila jsem větu a on mě přerušil: "To je v pořádku, taky jsem se nedíval. Spíš jsem to nečekal." A usmál se na mě. "Mimochodem... super tričko."
Podívala jsem se nejprve na svoje tričko a potom na Kapitána.

"Jmenuji se Steven Rogers." Prolomil trapné ticho Kapitán Amerika a znovu ke mě natáhl pravici.
"Friday Abbottová. Ráda vás poznávám." Hlesla jsem a potřásla mu rukou.
"Opravdu Friday?" Zeptal se Steven.
Jasně, taky nemůžu uvěřit, že se jmenuju pátek, ale nevadí.

"No, Selena Gomez asi nejsem, že?!" Já na to. Steven se zasmál. "Ale teď vážně." Řekl se smíchem.
"Dobře, vlastně se celým jménem jmenuju Friday Grace Abbottová. Otec chtěl Grace a matka Friday. Říkali mi různě, ale po matčině smrti jsme si zvyki na Friday." Odpověděla jsem.
Steven přikývl a po chvilce řekl: "A můžu ti říkat Grace? Nic proti Friday, ale Grace se mi líbí víc."
"Noooo, to se ještě se uvidí... Pod jednou podmínkou." Odpovím. "Pod jakou?" Steven na to. "Můžu ti říkat Steve?" Vyřknu odpověď. Přikývne. "Tak platí, Grace."
"Dobře, Steve." Oba se spolu zasmějeme.

"Hele, když už jsi tu, nevíš kde je pokoj 424?" Řekla jsem po krátké odmlce s pohledem upřeným na dveře s číslem 239.
"Jasně, já bydlím v pokoji 430 a taky tam mám zrovna namířeno." Řekl mi v odpověď Steve a vydali jsme se na cestu. Pečlivě jsem si snažila zapamatovat všechny významné body, ale nešlo mi to.

"Poslyš, Steve. Jak se tady sakra vyznáš?!" Nadhodila jsem téma. Steve jen pokrčil rameny. "To je o zvyku." Odpověděl mi nakonec. "A co tu máš vlastně za práci?" Zeptal se.
"Zatím žádnou. Jsem tu teprve pár hodin." Vyřknu odpověď. "A proč tu tedy jsi. Fury si sem nenajímá lidi jen tak pro nic za nic." Steve na to.
"Podle Furyho jsem prý sestra Wandy." Pokrčím rameny. "Zítra prý zjistí, jestli mám nějaké superschopnosti."
"Tak hodně štěstí." Popřeje mi Steve. "Zítra mi musíš říct, jak to dopadlo."
Usmála jsem se a už jsem si konečně odemykala dveře mého pokoje.
"Dobrou noc, Grace." Řekl ještě na rozloučenou Steve.
"Dobrou, Steve." Pousměju se a zavřu za sebou dveře.
Jen co se obleču do noční košile a vyčistím si zuby, padnu do postele a usnu.

Už víc překvapená jsem být v tu chvíli nemohla.
"Ch- chcete mi snad říci, že mám nějaké superschopnosti?" Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
"Jestli máte, nebo ne, o tom se přesvědčíme zítra. Zatím si běžte lehnout. Máte pokoj 424." Řekl Fury a podal mi klíček.
Poděkovala jsem a opustila kancelář.
A kudy teď?!

Zdálo se mi to jako hodiny, co jsem bloudila po S.H.I.E.L.D.u, že nakonec jsem byla tak strašně unavená, takže jsem ani nevnímala, kam jdu.

Sakra, další dlouhá chodba! Zaklela jsem, když jsem už asi posté spatřila chodbu s asi dvěma sty pokoji.
Povzdechla jsem si a vydala se napříč chodbou. Oči jsem měla nalepené na číslech pokojů a nedívala jsem se před sebe. Takže jsem se ani nedivila, že jsem do někoho narazila.
No super, první trapas. A to jsem tady jenom několik hodin!

Nadzvedla jsem hlavu a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Nebo spíš koho. Stál tam Kapitán Amerika a natahoval ke mě ruku.

Zanedlouho auto zase zastavilo.
Podívala jsem ven z okénka a spatřila jakýsi sloup s malou klávesnicí.
Řidič našeho vozu vystoupil a na klávesnici vyťukal několik čísel.

Před námi se objevil jakýsi tunel zářící všemi barvami. Začala se mi z toho motat hlava, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Když řidič zase nastoupil a nastartoval motor vozu, vjeli jsme do tunelu. Postupně tam vjela i další auta.

Než jsem se stačila vzpamatovat, už jsme zase stáli koly na silnici.
"Co to bylo?!" Zeptala jsem se udiveně Furyho.
"Právě jsme vjeli do paralelního vesmíru, slečno Abbottová." Odpověděl mi bez váhání Fury.
"Do para... Co?!" Nadzvedla jsem nechápavě jedno obočí.
Fury se na mě zatvářil stylem:
To jako myslíš vážně?!  Nebo:
Jde to, aby byl někdo tak vypatlanej?!
Potom si povzdechl. "Paralelní vesmír je označení pro konkrétní existence vesmíru, ve kterém se nachází vedle "našeho" či jiného referenčního světa alespoň jeden další, relativně samostatný, relativně uzavřený, relativně rozprostraněný a referenčnímu světu alespoň v něčem podobný  svět." Odpověděl Fury. Přikývla jsem na znamení, že to chápu, ikdyž jsem si tím nebyla úplně jistá
Zbytek cesty už nikdo nepromluvil, za což jsem byla ráda. Alespoň se mě Fury nevyptával na nějaké nesmyslné otázky.

Zastavili jsme před obrovskou budovou. Dobře jsem ji poznávala. Sice jsem ji nikdy neviděla naživo, ale k tomu, abych ji poznala, mi film stačil. Byla to základna S.H.I.E.L.D.u.
Ohromně jsem otevřela pusu a hned ji zase zavřela. Bylo to přesně jako v mých představách. Všude pobíhali agenti a zaměstnanci S.H.I.E.L.D.u. Před hlavní budovou bylo zaparkováno ještě mnoho podobných černých aut, jako to, ve kterém jsme jeli.

Fury mě vybídl, abych vystoupila. Otevřela jsem dveře vozu a položila nohy na asfalt. Fury mě po vstupu do budovy vedl spletitým bludištěm dlouhých chodeb do jakési místnosti.
Nejspíš jeho kancelář. Pomyslela jsem si a pohlédla na dřevený stůl s nekonečnými hromadami papírů.

Ředitel organizace se posadil za stůl a mě pokynul, abych si sedla naproti němu. Tak jsem taky učinila.
"Pohodlnější židle by nebyla?!" Zakňourala jsem, když jsem dosedla na nepohodlnou plechovou židli. Fury jen obrátil oči... teda oko vsloup.
Potom si povzdechl, jako to míval ce zvyku při všech mých blbých poznámkách, a nakonec řekl: "Teď si promluvíme o tom, slečno Abbottová, proč tu vlastně sedíte naproti mě na jedné z mých nepohodlných židlích." Potichu jsem se zasmála při zmínce o nepohodlných židlích.
"Poslouchám. A chci vědět vše o informacích, který jste si o mě zjistili." Odvětila jsem po krátké odmlce.
"Jste tu kvůli vaši minulosti." Promluvil znovu Fury. Nechápavě jsem na něj pohlédla. "Je pravda, že vaše matka, Lilyan Abbottová, zemřela při autohavárii ve věku 43 let?" Zeptal se. Přikývla jsem a v očích se mi začala tvořit slaná voda.
"Ale vaše záznamy hovoří o jiné ženě, vaší pravé matce." Pokračoval ředitel a na slovo "pravá" dal obzvlášť důraz.
"A kdo je tedy podle vás moje pravá matka?!" Optala jsem se zaskočeně.
"Maria Maximovová." Odpověděl mi stručně Fury. tevřela jsem pusu a naprázdno polykala.

"Jak tohle všechno víte?!" Otázala jsem se, když jsem byla konečně schopna slova.
"Víte, jistá Wanda Maximovová, známá také jako Scarlet Witch, mi kdysi řekla, že kromě bratra měla i tříletou sestru, která se při výbuchu bomby v jejich domě ztratila. No a tak jsem začal pátrat. Došlo mi, že bude mít stejné schopnosti, jako ona. No a teď jsem vás konečně našel. Ztracenou sestru Wandy Maximovové."

Vešla jsem do bytu. Sedla jsem si za stůl a nedočkavě otevřela tu záhadnou obálku.
Roztrhla jsem ji a vyndala složený papír.
Ten jsem rozložila. Byla to nabídka na práci. Dočetla jsem ji až do konce a potom vykulila oči. Na konci celého článku byla dvě slova:
Společnost S.H.I.E.L.D. a u toho něčí podpis. Je to možné a nebo je to nějaký joke?!
Mávla jsem nad tím pochybovačně rukou a šla se znovu vysprchovat.

Asi v polovině mého každodenního "rituálu" někdo zaklepal na moje dveře.

"Obsazeno!" Vykřikla jsem a rychle na sebe navlékla džíny a to super tričko se štítem Kapitána Ameriky.
Potom jsem vysprintovala ke dveřím a otevřela je. Stál v nich muž, který měřil nejméně metr osmdesát a byl oblečen ve společenském oděvu.

"Jménem společnosti S.H.I.E.L.D půjdete se mnou." Řekl mi stručně a ukázal mi jakousi vizitku. Než jsem se stačila vzpamatovat, táhl mě po schodech dolů.

Před domem stálo několik velkých černých aut. Z jednoho z nich vystoupil vysoký chlap s páskou přes oko.
Trochu jsem zapátrala v paměti... Ano, byl to Nick Fury z Avengers. No super, to mě tady tak chybělo.

Zkoušela jsem se asi desetkrát štípnout- možná je to jen sen. Ale nic se nestalo. Možná až na to, že se na mě Fury zadíval jako na někoho, koho právě propustili ze cvokhousu.

"Zdravím vás, slečno." Řekl Fury po nějaké chvíli. "Jsem Nick Fury, šéf organizace S.H.I.E.L.D." A natáhl ke mě ruku. Chvíli jsem na ni jen tak hleděla. Potom jsem se probrala z prvotního šoku a ruku mu stiskla se slovy: "Friday Abbottová, ráda vás..."
"Nechci slyšet váš životopis, Abbottová. Já vím, kdo jste." Přerušil mě Fury.
"Jak to?!" Optala jsem se podezřívě.
"Zjistili jsme si o vás pár informací..." Začal Fury, ale já jej přerušila. "Jaký informace, sakra?!" Vykřikla jsem.

Všichni přítomní pozdvihli obočí, jako by říkali: To jako myslíš vážně?!

"To zjistíte v pravý čas." Řekl však Fury, jako by se nic nestalo. "Teď si prosím nastupte." Pokynul mi k jednomu z černých aut.
"Jak můžu vědět, že nejste nějakej úchyl?!" Zeptala jsem se. Fury se ušklíbl a podal mi malou bílou kartičku.
Nick Fury
Organizace S.H.I.E.L.D.
Stálo na ni. Pod tím byl Furyho podpis. Už jsem o ničem nepochybovala a nastoupila do auta.
Fury si nastoupil po mě a auto se rozjelo.

Z pohledu Friday:

Po dlouhé době, kdy už jsem si myslela, že snad budu spát na ulici nebo spíš u mojí babičky na hřbitově, protože bych dřív spáchala sebevraždu, jsem konečně našla klíč ke svému bytu. Ne, ani já nepovažuji za úplně normální mít na klíčích deset přívěsků s Avengers a jenom tři klíče, ale kdo říkal, že jsem normální?!

No, ale teď dál. KONEČNĚ jsem si odemkla svůj byt a hodila tašku, kterou jsem měla přehozenou přes rameno, do kouta předsíně. No jo, někdo tak líný jako já chodí i z docela obyčejné brigády v pizzerii utahaný.
Potom jsem sprintem ala Kapitán Amerika vystartovala do koupelny. Fakt jsem se po té "těžké práci" musela vysprchovat. Jen co jsem vlezla do vany a po krátkém zápolení se sprchou se konečně spustila voda a na mě začaly dopadat studené kapky.

Když jsem se (po asi půl hodině :D) donutila sprchu vypnout, oblékla jsem se do mojí noční košile a praštila jsem sebou na postel. Zanedlouho jsem usnula.

Další den:

Probudila jsem se. Posadila jsem se na okraj postele a rozespale se protáhla. Potom jsem si dlaněmi protřela oči a chtěla se vydat do kuchyně, tak jako každé ráno. Vtom mi však padl pohled na budík, ležící na nočním stolku. Oznamoval 9:45. Zděsila jsem se. Už potřetí budu na brigádě pozdě.
Rychle jsem se nasoukala do mých nových džínů a fak super trička s obrázkem štítu Kapitána Ameriky. Asi si říkáte, že mám s Avengers i kalhotky, ale... ne, takový jsem ještě fakt nesehnala :D
Vyčistila jsem si zuby a trochu se rádoby zkulturnila. Potom jsem vyrazila svým typickým sprintem ven z bytu a hned na to po schodech dolů z 22. patra.
Konečně jsem celá udýchaná stanula před domem a chtěla si odemknout garáž, kde už snad pět let skladuji své kolo.
Samozřejmě trvalo snad 5 minut, než jsem mezi přívěsky našla klíč od garáže.
A vevnitř mě čekalo další nemilé překvapení. Kolo tam samozřejmě nebylo. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si ho nechala skoro za všechny moje money, spravit.
To je fail! Pomyslela jsem si naštvaně a začala znovu sprintovat, abych chytila alespoň autobus.
A co si myslíte, že se stalo?! Autobus mi ujel přímo před nosem.

Dneska fakt nemám svůj den! Plácla jsem se dlaní do čela a nebýt těch lidí, kteří poklidně vyčkávali na další autobus, bych sebou na místě sekla o zem.

Cítila jsem se jako sardinka namočená v česnekovo- okurkové limonádě s příliš vysokým obsahem octa. V překladu z mojí retardštiny: příšerně.

Za necelou tu hodinku jsem se konečně dostala do pizzerie.

"Abbottová, zase jdeš pozdě!" Přivítal mě můj šéf Lucas Barnett.

No jo, dneska jseš příjemnej jak šmirgl papír! Povzdechla jsem si v duchu. Při té myšlence jsem musela zasmát. Bohužel- na smích nebyla nejlepší situace.

"Je tady snad něco k smíchu?!" Spražil mě Lucas, jen co si všiml mého přitroublého úšklebku a já ihned nahodila zkroušený výraz, kterým jsem si zde vždy žehlila svoje průsery. "Už se to nebude opakovat." Dodala jsem ještě navrch a zkroušený pohled vyměnila za puppy eyes.

"To je pravda... protože příště už budeš pracovat jinde, Friday Abbottová." On na to. Jedním slovem: vyhazov!

"To vám teda pěkně děkuju!" Řekla jsem uraženě a vydala se domů.

Před domem jsem ještě (jako každý den) zkontrolovala svoji poštovní schránku. Ne že by mi ostatní často psali dopisy, to ne, to VŮBEC ne, ale člověk nikdy neví...

A hele! Ve schránce se na mě usmívala bíla obálka. (obrazně, ne že se na mě doopravdy křenila obálka. Takovej retard fakt zatím nejsem :D)
Spokojeně jsem ji vytáhla a schránku znovu zamčela. Raději ani nebudu popisovat, jak dlouho mi trvalo najít klíč :D

Zila jedna winx jmenovala se ajsa bila krásna jak svět nikdy neviděl zamiloval se do ni krasnej kluk

Bila jedna vila jmenovala se ajsa mela kluka

Bylo krásné slunečné letní dopoledne na Alfey. Na celé nádvoří pražilo slunce už od brzkých ranních hodin a víly, které byly zrovna venku, se vyvalovaly ve stínech mohutných stromů....tedy až na šest divek, jež byly i navzdory počasí oblečené v zateplených zimních kombinézách a netrpělivě někoho vyhlížely.
Za necelou hodinu na nádvoří vedle divek přistálo velké vesmírné plavidlo a vystoupilo z něj šest specialistů, taktéž v kombinézách.
"Tak nasedat, Winx! " pobidl dívky, které byly už od hlavy k patě zmáčené od potu hnědovlasý mladík v červené kombinéze. Ano, byl to Brandon.

Winx vešly do lodi. "Bylo od vás moc milé, že jste nám dovolili jet s námi na tak důležitou misi." usmál se na ně Sky, ale jeho zrak se upínal pouze na Bloom. "Určitě budeme potřebovat vaši pomoc." odvětila Bloom. "Máš pravdu," přtakala Tecna. " prozkoumat vesmír a najít sídlo Trix nebude nic snadného." Ostatní Winx jen souhlasně pokyvovaly hlavami.
"Pokud vůbec někdy vyrazíme! " utahoval si ze Skye Riven. "Vždyť už jdu!"otočil se na něj Sky a chopil se řízení.
Winx se mezitím usadily na nepohodlné plastové sedačky v lodi a pozorovaly, jak se jejich škola a nakonec celý Magix ztrácí z dohledu.

Netrvalo dlouho a plavidlo obklopila temnota. Jen hvězdy, které se i tak zdály jako nepatrné tečky, zářily všude kolem. A skoro ve stejniu chvíli se před nimi objevila velká planeta.
"Asi bychom to tam měli prozkoumat rozhodla Aisha. "Máš pravdu. Skyi, leť na tu planetu, prosím." přtakala Stella, která navzdory své upovídanosti dosud mlčela.

Když vesmírné plavidlo přistálo a poklop uzavírající východ se otevřel, začaly všichni pomalu vystupovat.
"Už asi vím, proč jsme si měly vzít ty kombinézy." prolomila podivné ticho vládnoucí na planetě Musa a otřásla se zimou.
"Kam se ted vydáme? " prohodila Flora, jakoby si Musiné otázky ani nevšimla. Tecna vytáhla z kapsy kombinézy svoji GPS a podívala se na obrazovku. "Žádný signál. " protáhla po chvíli obličej a schovala si zařízení zpátky do kapsy. "No nic, tak prostě půjdeme a budeme doufat, že najdeme cestu zpátky." pokrčil rameny Helia. "Hele, já mám nápad! " mrkla najednou na kamarádky spyklenecky Aisha a vytáhla si z batůžku provázek. "Spojíme se jako Hansel a Gretel." Nabu se na Aishu usmál. "To je skvělý nápad!" a společně s Timmym uvázal jeden konec provázku ke kameni. Sky chytil druhý konec a vydal se jako první. Ostatní ho následovali.

Po nějaké době svižné chůze se za posledním členem výpravy (čili za Stellou) ozval děsivý chraplavý hlas. "Mysleli jste si, že najdete naše sídlo, co WINX?!" ušklíbla se samolibě Icy a vypálila na Stellu mocný úder a ta bezmocně spadla na tvrdou zem.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍSTĚ ;)

Další večer se konal ples. Stella v okouzlující černé plesové róbě, nádherným drdolem na hlavě a fantasticky ladící černou čelenkou vypadala úchvatně. Brandon si jí hned všiml a vydal se k ní. Měl na sobě zbrusu nový oblek a boty měl skvěle vyleštěné. Začali spolu tancovat a nakonec přišlo i na líbání. A najednou za sebou uslyšeli hlas. "Ahojky, Brandone!" Brandon se za hlasem otočil. Stála tam Mitzi v červených šatech bez ramínek a vypadala ještě líp než Stella. "Ahoj, jsi ještě krásnější než kdy jindy. " pronesl okouzleně. "Zatancujeme si? " zeptala se černovláska a Brandon jen přikývl na souhlas. Stella se rozplakala a vyběhla ven ze sálu. Běžela rovnou do svého pokoje. Bylo jí z toho všeho nanic. Obličej měla pokrytý slzami a polévalo ji nepříjemné horko. Chvíli jen tak ležela ale vmžiku usnula.
. . .

Najednou někdo zaklepal na Stelliny dveře. Víla se probudila a šla otevřít. Ve dveřích stál Brandon a držel Mitzi za ruku. "Stello..." začal nejistě Brandon a jako by si ani nevšímal Stellina uplakaného obličeje. "Chtěl jsem ti jen říct, že....jsme....no..." nedořekl větu ale Mitzi ho doplnila. "Oficiálně pár! " ušklíbla se. "Cože?!" zavzlykala víla Slunce a Měsíce. Vystartovala z pokoje a utíkala chodbami Alfey a ani nevěděla kam. A najednou se octla zpět v sále. A jak tak utíkala, do někoho vrazila. Vzhlédla, aby se omluvila, ale pak se v ní zase začal vařit vztek. Stál tam Brandon. "Promiň!" řekl a usmál se. "Kdes byla? Zatancujem si?" Stella se jeho chování podivila, ale beztak neztrácela důstojnost. "Běž si tancovat s Mitzi!" odbyla ho. "Mitzi? Nevím, o čem to tady mluviš. Miluji tebe a Mitzi už stejně má kluka." vysvětloval Brandon. Stella byla zmatená. "Koho?" zeptala se. "Mýho bráchu Brendana. Vypadáme úplně stejně!" zasmál se Brandon. "Ach, promiň zlato! Viděla jsem Brendana, jak jde s Mitzi a myslela jsem, že jsi to ty! " zahihňala se Stella. "Aha!" usmál se Brandon.
Všechno se vyjasnilo, ale o tom, že se líbala asi s Brendanem, se Stella raději nezmínila....
. . .

KONÉC!

Napsala: Rebecca (Becky)
Ilustrace: žádná
Překlad: žádný


O AUTORCE:

Oblíbené jídlo: pizza
Oblibený kreslený seriál: Winx a Spangebob v kalhotách
Oblibený film: Star Wars 5
Oblibený interpret: C. R. Jensen, Avril Lavigne, The Weekend a 1D
Oblíbené zvíře: KŮŇ
Oblibená barva: tyrkysový

Dík za přečtení ;)

Jednoho rána se Stella probudila jako první. Bylo pět hodin a dívka měla po celém obličeji krůpěje potu. Posadila se na posteli a zrychleně oddychovala. 'To byl ale děsivý sen!' řekla si víla pro sebe a střela si daní pot z čela. Bylo jí hrozně.
A vtom na dveře jejího pokoje, který měla jen sama pro sebe, někdo zaťukal. Víla Slunce se ani neobtěžovala říct 'dále' , a tak návštěvník vklouzl do pokoje. Jak se za chvíli ukázalo, byla to Bloom. "Slyšela jsem tě křičet." objasňovala rudovláska důvod svoji návštěvy. "Stalo se něco? " Stella se na kamarádku mile usmála. "To nic, jen noční můra." Bloom se ale nedala jen tak odbýt. "Co se ti zdálo? " vyzvídala. "Taková blbost." snažila se ze situace vykroutit víla Slunce a Měsíce. "Tak povídej! " pobídla ji Bloom. "No, zdálo se mě, " začala Stella a na chvíli se odmlčela. "Zdálo se mě, že jsem viděla Brandona, jak se líbá s Mitzi." vysvětlovala blondýnka své nejlepší kamarádce. "Aha." pousmála se víla Dračího ohně. "Ale teď už je vše OK, že? " Stella se znovu usmála a přikývla na souhlas.

Jak se ale ukázalo ráno, vše OK rozhodně nebylo.
Všechny dívky z Alfey už vstaly a teď si dávali k snídani čerstvé jídlo. "Děvčata! " přerušilo hluk v jídelně a všechny studentky upřely zrak na Faragondu- ředitelku školy pro víly. "Chci vám pouze oznámit, " začala dáma s šedými vlasy a brýlemi, které měla pevně nasazené na očích, když všechny víly do poslední ztichly "že dnes se koná každoroční studentský bál." Jídelnou to při těchto slovech zašumělo. Faragonda tleskla a pokračovala v proslovu: " Teď, když jsme tu všichni hezky po hromadě, vyberu šest šikovných dívek, které se postarají o výzdobu tanečního sálu a o pozvánky pro Specialisty z Rudé fontány." zakončila ředitelka svou řeč a spěšně si prohlédla jídelnu. "Winx, pojďte sem. " řekla nakonec. "Vy budete mít tu čest vyzdobit sál a pozvat Specialisty." Winx byly štěstím bez sebe a Stella vmžiku zapomněla na její noční můru.

Po vyučování dívky dostaly krabice s výzdobou a pustily se do zdobení.
Konečný výsledek vypadal úchvatně -alespoň dívky si to myslely- a jak se ukázalo, jejich názor sdílela i paní ředitelka. Dokonce i její pomocnice Gizelda, která stále vše kritizuje nad tím pokyvovala hlavou.

Winx šly po té vynikající práci do kavárny "ELITA" ,daly si tam frappe se šlehačkou na povrchu a pomalu usrkávaly ze svých pohárů. Dlouho všechny mlčely a najednou zapípal Bloom mobil. Víla Dračího ohně ho vytáhla z kapsy a se zájmem se na zprávu podívala. Když ale zjistila, že je od Mitzi, projel jí takový divný pocit. Jakoby se mělo něco stát. A nebude to dobré. Roztřesenými prsty zmáčkla tlačítko 'otevřít' a četla nahlas: "Ahoj, Bloom a ostatní Winxky! Přivítejte novou vílu blesků na Alfey. Ano, jsem to já, MITZI! Mějte se! " Stella si povzdechla. "Ona sem fakt přijde? To znamená...že bude i na PLESE! " Winx na ní vyjeveně zíraly. "No a?" optala se Musa. "No...víte...já se....no...bojim, že mi Mitzi přebere Brandona. Víte, jak ho minulej rok políbila?!" Dívky si vyměnily pohledy. "Áha, s tím si hlavu nedělej! Ty jsi přece hezčí. A že ho políbila? Tak to nic není!" pronesla povzbudivě Layla. "Asi máš pravdu." usmála se Stella.

Další večer se konal ples. Stella v okouzlující černé plesové róbě a n

Temným, neproniknutelným Vesmírem v soustavě dvouhvězdy G1 a G2 najednou zazářilo spoustu svítivě zelených a červených záblesků, dokonce svítivějších než povrch pouštné planety Tatooine, která se mohutně otáčela na své orbitě. Všechno se zdálo nějakým způsobem veselejší a jasnější.
Záhy ale, po všech těch záblescích, se objevily dvě bíle natřená vesmírná plavidla.
Jedno byl veliký křižník a před nim se ladně pohybovalo druhého, podstatně menší plavidlo a vypadalo to, že má velké problémy. A taky že ano.
Zelené dotěrné střely velkého křižníku s menším plavidlem házely sem a tam a na lodi to bylo čim dal tim víc znát. Ze zádi malého kokpitu se kouřilo a sem tam od něj odlétla nějaká součástka.

"To je konec, dnes neunikne ani princezna!" bědoval humanoidní droid se zlatým pláštěm, který cestoval v malé lodi, ke svému malému posaditému příteli typu R2. Malý robot párkrát zapískal na znamení souhlasu.
Droidi kráčeli kymácejícím se vesmírným plavidlem a zlatý See Threepio měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Podsadité jednotce R2 toto problém nedělalo. Její malé tělo podpíraly tři tlusté nožky a droid byl v dokonalé rovnováze.

Každý, kdo by se teď díval z povrchu Tatooinu dobrým dalekohledem, uviděl by dva objekty, které by zanedlouho splynuly v jeden.

Jo a jmenuje se to "A new Hope"

Ten koment před tim byl taky ode me